Čím nás dodnes tyto vozy stále fascinují? Odpovědět lze velmi zeširoka. Z každého kusu čiší dlouhá historie lidského umu, vynalézavosti a píle. Za každým modelem stojí konkrétní jména a tváře velkých postav automobilové historie. Jsou výslednicí mnoha faktorů typicky mužských vlastností, jinak spíše negativních, pokud se s nimi tvořivě nenakládá – soutěživost, pýcha, ješitnost, vášnivost a posedlost. Snaha být stále lepší než druzí a na výzvy náležitě odpovídat. Vznikla tak díla fascinující krásou tvarů, krásou detailů, s naprosto osobitými a nezaměnitelnými vlastnostmi. Technická řešení jsou zároveň řešeními estetickými – ne jak známe z dnešních spotřebních vozů, kde v balastu plastických hmot se skrývá cosi vytvořené počítačem. Pod kapotami klasiků vidíme přesně, jak vše bylo rozkresleno na rýsovacích prknech, nádherné výkresy tuší provedené lidskou rukou. Bez nadsázky lze říci, že mnoho automobilů z těchto časů bylo uměleckými díly a vznikaly ze stejných pohnutek, které jiné muže nutily malovat obrazy či skládat symfonie. Nejlépe a zcela přesně tyto fenomény popsal ve svých knihách významný britský motoristický publicista Quentin Willson – dvě z jeho knih vyšly i v českém překladu – Auta legendy a Legendární sportovní auta.
Je tu též omamná směs vůní plechu, kůže, oleje a benzínu, autentický rachot motorů, hluk převodů a mnoho dalších požitků. Z dnešního úhlu pohledu zdánlivě ne zcela dokonalé jízdní vlastnosti jsou nedílnou součástí půvabu těchto vozů. Řidič si všemi smysly uvědomuje a prožívá každý pohyb, musí být stále soustředěný a přesně reagovat. Ve většině moderních vozů je zcela odtržen od reality elektronickými vymoženostmi a téměř zvukotěsnými kabinami. Komicky působí též dnešní kabriolety a v nich sedící panáčci a panenky, chránění ze všech stran vytaženými okénky, windschotty a jiným krámem, aby je snad náhodou neofouklo. Dalo by se ještě dlouze takto psát a povídat.
Každému milovníku sportovních aut lze takto důrazně doporučit - pořiďte si klasika! Svými výkony můžou některé tyto vozy laika uvést v omyl, pokud dnešními kriterii posuzuje výkon motoru či maximální rychlost. I u běžných rodinných aut dnes není žádnou zvláštností výkon od 150 HP výše a maximálky přes 200 za hodinu. Jenže vše je velmi relativní. Jet rychlostí necelých 160 v „ obyčejném“ MGB či Triumphu je zcela nevšedním zážitkem, který nelze s ničím srovnat. Máme k disposici vozy, které dovedou i přes 300, ale řekněme si upřímně – kolikrát v životě se nám to podařilo využít na prázdné dálnici či okruhu? 90% jízdního času trávíme pro tyto vozy zela nudnými rychlostmi. Klasické poválečné sportovní vozy jsou v tomto směru téměř jedinou možností, jak v dnešním provozu a za přísných předpisů si opravdu prožít a vychutnat každý ujetý kilometr.
Zde však docházíme k další stránce věci. Aby takovýto vůz byl pro nás zdrojem radosti a potěšení, musí být v dokonalém technickém stavu. Zlatým pravidlem do kamene tesaným pro všechny, kteří si vlastními silami nedokáží koupený vůz zrenovovat a dále udržovat zní – kupujte pouze auto v co nejlepším stavu, po restaurování, s historií a dokumentací. Pokud takto neučiníte, stanete se hříčkou a dojnou kozou v rukách všemožných“odborníků“, přijdete o nervy a peníze, auto se pro vás stane noční můrou. U veteránského auta, ostatně jako u většiny dalších předmětů nelze jít polovičatou cestou. Každý nedostatek vás dříve nebo později dostihne, většinou v tom nejméně vhodném okamžiku. Dnes neexistuje žádná „výhodná“ koupě. Každý typ vozu má podle svého stavu po celém světě stejnou cenu, kterou nelze obejít. Náhradní díly se nakupují za stejnou cenu jak v Americe, ta u nás. Pokud si myslíte, že díky levnější ceně práce u nás ušetříte, šeredně se mýlíte. Mnoho domácích řemeslníků (velmi se omlouvám existujícím výjimkám) nemá ani základní vybavení v palcových mírách, natož pak speciální přípravky. Neovládají jazyk, aby mohli studovat příslušnou literaturu apod.. Tyto všechny nedostatky vám ovšem naúčtují v několikanásobně vyšším počtu hodin, než pro stejnou práci potřebuje zkušená restaurátorská firma. I když je váš vůz v dokonalém stavu, stále však potřebuje velmi speciální přístup, pečlivou údržbu a hlavně lásku. Teprve potom je ku radosti a užitku.
Hojně rozšířeným omylem je též představa, že veteránská vozidla stojí celý rok kdesi pod skleněným poklopem, leštěna a vzývána svými podivínskými majiteli, kteří v případě výjimečně pěkného počasí vyjedou kamsi na „sraz“. Dobře udržovaný vůz může sloužit ke každodenní radosti (zde ovšem pozor na znění vyhlášky o provozu historických vozidel).